Milí přátelé,

od chvíle, kdy pracuji s TLC-bars, se mi nahromadily určité dojmy a zkušenosti ohledně pojetí času a prostoru, včetně úlohy našeho vědomí ve vytváření podoby naší reality. Spousta dílčích střípků vědění, které se postupně složily v poměrně celistvý a smysluplný obraz...a tímto textem se o něj s vámi dělím.

První „nápověda" se v mém vědomí objevila, když jsem při práci v terapiích opakovaně narážela na vnitřní konflikt v člověku jako na základní příčinu všech nemocí a disharmonií. Srdcem každého takovéhoto konfliktu pak byl odpor a nepřijetí určitého typu životní energie...kterýžto odpor (projevovaný jako prosté ignorování něčeho, či jeho vystupňovanější formy jako vztek, lítost, bolest, pocit křivdy, deprese, nenávist, jedním slovem strach) stál v pozadí jakékoli potíže.

Po tomto uvědomění následovala otázka: co mohu udělat pro to, aby se člověk dokázal s tímto odporem vyrovnat...aby ho dokázal zrušit, a tím vyřešit svoje potíže? Vedlo mě to ke snaze pochopit mechanismus, jak vůbec odpor pracuje...co způsobuje ve vědomí člověka, a co tedy lze udělat pro jeho odstranění.

Pro přiblížení se podíváme detailněji na to, jak a proč je lidské vědomí vázané v čase a prostoru.

JANG - aktivní, vysílající princip

JIN - pasivní, přijímající princip

Na obrázku je znázorněno ideální, vertikální proudění životní energie v lidském energetickém systému, který je prost všeho odporu, a tudíž je dokonalou spojnicí mezi „nebem a zemí", mužským a ženským principem. Energie se pohybuje skrze vědomí člověka, jehož reálná podoba je zhmotněna jeho hmotným tělem i jemnohmotnými těly, a to od jangového pólu k jinovému. Jinými slovy řečeno, přijímáme životní energii od Boha Otce, abychom ji opět odevzdali Bohyni Matce....přičemž o přijetí se uvnitř nás stará naše vlastní jinová - ženská složka, a o dávání složka jangová - mužská.

Co je to ale za energii, jak vzniká její pohyb? Základem pro něj je prvotní rozštěpení nulového bodu na póly Jin a Jang, mezi kterými od té doby existuje tento energetický pohyb jako snaha o opětné vyrovnání toho, co bylo rozděleno. Mezi těmito dvěma póly se pak díky dalšímu dělení energie na čtyři živly (oheň-voda-země-vzduch) ve třech etapách rozvinutí (vznik-trvání-zánik) skrze dvanáct znamení Zvěrokruhu tká celá síť Stvoření v nesčetných variacích vzniku dílčích-individuálních vědomí tak, jak ji známe z podoby reality okolo sebe. každá bytost si skrze svoje pojetí dávání a přijímání vezme jedné energie více, jiné méně, propojí je různým způsobem do vzorců myšlení, cítění a jednání...a originální, jedinečná, přesto však k obrazu božímu z celistvých energií složená bytost, je na světě. Životní energie skrze ni proudí, přijímá ji korunní čakrou, prochází tělem skrze všechny ostatní čakry, a čakrou základní je opět odevzdávána ....přičemž se vnějším prouděním vrací okolo těla zpět do čakry korunní.

A následuje další souvislost - jak se toto proudění navazuje na okolní realitu? V samotném základu tohoto děje stojí fakt, že ačkoli žijeme v iluzi pohybu v čase a prostoru...naše vědomí je ve skutečnosti naprosto nehybné. Pramení totiž z nulového bodu, z Neprojevené Podstaty všeho projeveného bytí, který tuto naprostou nehybnost, neexistenci jakéhokoli pohybu, má jako svoji základní kvalitu...dá-li se ovšem o kvalitě v tomto případě mluvit, vzhledem k naprosté celistvosti všech zde přítomných energií...a tudíž k neexistenci jakéhokoli srovnávacího měřítka. Ano, naše vědomí je naprosto nehybné, a to, co jakožto životní energie skrze nás proudí zevnitř, je čas....a to, co nás obklopuje zpětným pohybem jako vnější plášť reality, je prostor, okolní realita jako konkrétní podoba, kterou pro nás má. V reálném životě si ale tuto nehybnost svého vědomí většinou vůbec neuvědomujeme.

Proč? Vysvětlení nám podá proces, který se v našem vědomí začne dít vždy v případě jakéhokoli odmítnutí čehokoli, odporu. Ve stavu absolutně volného dávání i přijímání jsme pro životní energii totálně transparentní, naprosto průchozí, neměnní a nedotknutelní jakýmikoli vnějšími změnami. Jakmile se kdekoli v nás objeví odpor, v našem energetickém systému vzniká blok, přestáváme být volně průchozí pro životní energii. Můžeme si to pro lepší pochopení představit jako jakousi destičku vsunutou do energetického systému, a která podle rozsahu a charakteru odporu pokrývá větší či menší část určité oblasti našich energií. Ta přestává být pro plynutí času uvnitř nás volně průchozí, opře se jeho toku...a tím je vytržena z bodu Teď a Tady. Nikoli časem samotným, ale svým odporem k němu! Působí to přesně tak, jako by určitá část našeho Já doslova „zamrzla" v minulosti, kam ji odnáší hlouběji a hlouběji naše odmítnutí vážící se na určitý okamžik. A touto svojí částí tudíž už nemůžeme reagovat na přítomnost: kdykoli je vnějšími vlivy aktivována, jednáme naprosto neadekvátně kvalitě přítomného okamžiku, protože jsme tímto odmítnutím s přítomností ztratili kontakt. Pokoušíme se udržet v přítomnosti to, co už je reálně dávno minulé. Dá se to připodobnit i tím, že neustále hrneme před sebou minulost, které jsme nedovolili projít skrze nás tam, kam patří....a protože na ni díky tomu stále narážíme, nutí nás tato zablokovaná energie v nás ji neustále odmítat, odmítat a odmítat...dokud nepřijdeme na to, že ve skutečnosti skrze své okolí a druhé lidi odmítáme jen a jen odstrčenou a zrazenou část sebe samotných...a nezačneme se ptát, jak z toho bludného kruhu karmy ven. Naše vědomí v tu chvíli naprosto není nehybné...protože se lpěním na minulosti, odmítnutím reálné podoby přítomného okamžiku, navázalo na proud času a síť prostoru, které vyvěrají z nulového bodu do dvou protikladů....mezi nimiž existuje přesně stejné energetické proudění, jako je na obrázku výše, který ukazujíce lidský energetický systém ve vertikálním proudění. Byli jsme stvořeni k obrazu Božímu...dokud jsme nepoužili svoji svobodnou vůli, abychom stvořili odpor, odmítnutí...svůj malý soukromý svět, vlastní omezenou verzi reality, oddělené od reality skutečné. To, co chceme vnímat jako Já, není celistvé, a tudíž se pohybuje, oscilujíce spolu s okolním světem chápaným jako ne-Já okolo středového bodu, bodu celistvosti. Oscilujeme kolem středového bodu...nulového bodu s nekonečně malým rozměrem! Tímto kmitáním sami sobě zabraňujeme dosáhnout celistvosti vědomí: jevíme se větší, než ve skutečnosti máme být, naše vědomí se váže do světa projevu, pohybu, duality. Aby se ale zastavilo do opětné nehybnosti, musíme se pustit minulosti, přestat lpět na nějaké podobě toho, co bylo, a začít rozpouštět důvody oscilace svého vědomí: všechna svoje odmítnutí. Musíme bezvýhradně přijmout přítomnost takovou, jaká je...protože tím sami sebe doplňujeme do celistvosti. Přijímáme to, co jsme dosud odmítali, a to znamená, že musíme pustit...samotný odpor. Vzdát se ho, a to úplně a definitivně.

Zkuste si procítit ten bod v čakře solar plexu, kde odpor vzniká! Dá se popsat jako....odstrkování někoho či něčeho od sebe, které se projevuje nějakou formou odmítnutí: lhostejností, strachem, vztekem, pocitem křivdy, smutkem, nenávistí..... Upřením pozornosti, soustředěním, bdělým pozorováním sebe sama, se jakákoli takováto forma odporu dá doslova „nahmátnout", vystopovat. Vnímáte-li už odpor v sobě, máte zpoloviny vyhráno. Pak je nutné už jen tu energii, která směřuje od našeho nitra směrem „ven", otočit. Pustit svůj odpor, přestat ho vyvíjet. Pustit nitky vůle svého ega, kterým křivíme realitu, aby vypadala tak, jak se našemu malému Já zlíbí. Nebrat v úvahu hry ega, nebrat vážně dualitu, konflikty, boje...to úplně stačí. Protože...bezvýhradné přijímání je přirozeným stavem, a objeví se okamžitě, odstraníme-li svůj odpor, který jsme si v sobě stvořili jako iluzi generovanou strachem.

Co tedy s tím, pokud se rozhodneme pro „návrat domů? J Nejprve je nutné zjistit, kde stojíme...abychom mohli určit, kudy se má ubírat naše další cesta, cesta scelování našeho Já. Naše disharmonie se většinou projevuje na odmítnutí určité polarity dané energie. Náš projev je pak posunut mimo střed, zablokuje se v určitém extrému. Cokoli je přitom na vzájemném vztahu naší jinové a jangové části v nerovnováze, to se projevuje v proudění energie skrze nás jako blok, překážka.

Převládá-li dávání, má-li tedy takový člověk převahu jangu, má strach z přijímání. Má v sobě potlačenou svoji ženskou složku, a trpí neustálým pocitem prázdnoty. Jeho energetický systém hladoví....a stejně tak vypadá i jeho fyzické tělo: je hubený, a povahově má sklon k vyjadřování svého strachu agresivitou, tedy aktivní formou. Jeho tělesný vzhled má v krajních případech vnitřního odmítání jinové složky tendenci tuto složku zhmotňovat: jsou zdůrazněny ženské prvky.

V případě převahy přijímání, má-li tedy člověk převahu jinu, má strach z dávání. Má v sobě potlačenu mužskou část svého Já, a trpí povětšinou pocitem přeplněnosti. Na jeho tělesné konstituci se tato nerovnováha odrazí v podobě nadváhy, a povahově sklonem k pozici oběti, tedy k vyjadřování svého strachu pasivní formou. V tělesném vzhledu mohou být zdůrazněny mužské prvky, pokud je odmítání jangové složky zřetelnější.

Jak tedy lze takovou nerovnováhu, pokud už ji v sobě objevíme, napravit? Řešením je jedině....opak odmítnutí, odporu. Řešením je bezvýhradné přijetí. Tím se scelí dva protiklady, které do té doby v nás byly v neustálém konfliktu....a které štěpily naše vědomí na bdělou a podvědomou složku, která se mohla projevovat jedině skrze zrcadlo našeho okolí, projekcí.

Ale toto přijetí, aby bylo skutečně přijetím, má být realizováno nikoli ve formě lhostejného vzetí na vědomí toho, co nás neustále zraňuje! Protože...bolest vzniká jen tam, kde je přítomno odmítnutí a odpor. Kdekoli tedy cítíme bolest či jiné negativní pocity, všechny formy strachu, včetně například smutku či vzteku, ve skutečnosti jsme nic nepřijali, a stále trvá odpor v nás proti oné energii zhmotňované skrze věc, jev či jiného člověka či bytost.

Jak má tedy správně vypadat přijetí? Je to... vřelé, láskyplné otevření našeho srdce tomu, co-koho jsme dosud neustále odmítali, k čemu-komu jsme měli odpor....přičemž společně přichází i pochopení, že podoba oné energie je úplně jiná, než jak jsme ji dosud vnímali! Mizí strach....a mizí tedy i všechny iluze negativních pocitů z tohoto strachu utkané. Přijetím v lásce....se jakýkoli odpor rozpouští, rozpouští se blok, který až doposud stál mezi námi a nulovým bodem. A v nulovém bodě jsou uloženy dokonalé podoby všech energií, které kdy existovaly, existují či teprve budou existovat. Bezvýhradné přijetí okolní reality, kdokoli si ve svém srdci procítí, je totiž vázáno se svojí druhou podobou: bezvýhradným odevzdáním sebe sama nulovému bodu, Bohu. V tu chvíli se proud energií skrze naše vědomí uzavírá do kruhu: přijímáme realitu hmotné roviny...kteroužto skrze sebe sama odevzdáme Bohu, nulovému bodu. A v ten okamžik....se Bůh odevzdává nám, jakožto odpověď na naše vlastní bezvýhradné odevzdání se v důvěře a lásce. Je-li toto otevření se absolutní, je absolutní i propojení našeho vědomí s nulovým bodem...a tudíž se všemi informacemi v něm uloženými, které se od toho okamžiku můžeme učit používat.

Odpor a přijetí jsou dva směry, kterými se může pohybovat naše vědomí. Obecně odpor vede do chaosu a nevědomí, přijetí do řádu a poznání. Přijetím se vracíme tam, odkud jsme skrze odpor byli vyvrženi. Čas a prostor jsou totiž „tkány" mezi dvěma základními „póly" Všejednoty, Jinem a Jangem, mužským a ženským aspektem Boha, a vznikají skrze odpor, který obě složky vůči sobě mají. Sílící odpor zhutňuje energie, takže realita jako taková je vícevrstevná: sahá od stavu „bezodporovosti" nulového bodu, až k absolutnímu odporu světa hornin a minerálů, který má pro energetický pohyb téměř nulovou propustnost. Jinými slovy, nemůže v sobě kromě prostého bytí vyvinout pohyb absolutně žádným směrem, veškerý pohyb existuje vně. Rostliny se vnitřně „pohybují" růstem, živočichové i pocity, lidé též myšlením...a bytosti nad lidským světem intuicí. Čím nižší je odpor vědomí proti tomu, co přichází „zvnějšku", tím je vyšší vnitřní energetická celistvost, tedy celistvost vědomí dané bytosti....tím je tedy nižší procento reality chápané jako „ne-já".

Takto probíhá vývoj vědomí od hornin a minerálů, přes rostlinný a zvířecí svět, až do bodu lidského vědomí, kde se nyní nacházíme. Ale můžeme jít dál! Dokážeme-li úplně odložit strach z jakékoli formy energie-informací, které k nám v běhu času přicházejí, začneme svým vědomím souznít, rezonovat s nulovým bodem....a tím začíná i etapa postupného scelování našeho vědomí, které do sebe tímto otevřeným prostupem začíná doslova nasávat všechny souvislosti, které byly předtím energiemi odporu zablokované....tím rychleji, s čím větším nadšením, radostí a láskou se otevřeme tomuto procesu. Dokonalá komunikace vytvoří postupně vyrovnání energetických hladin mezi póly Jin a Jang....dojde k velkému smíření, k mystické svatbě, k osvícení...vědomí dosáhne absolutní celistvosti, a tím i dokonalé nehybnosti nulového bodu, ve kterém je v neexistenci prostoru a času zahrnuto vše, co kdy bylo, je a bude... Šťastnou cestu! :-)

Míla Rejlková

Embrya

V břiše budoucí maminky se ocitla tři embrya ...
Jedno z nich bylo malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik.
Malý pochybovač se táže: "Věříte vlastně v život po porodu?"
Malý věřící: "Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné, že život po porodu existuje . Náš život tady tu je jenom proto, abychom rostla a abychom se připravila na život po porodu, abychom byla dost silná na to, co nás čeká."
Malý skeptik: "To je blbost, žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by měl vlastně takový život vůbec vypadat?"
Malý věřící: "Ani já to nevím přesně.Ale určitě tam bude mnohem více světla než tady. A možná, že dokonce budeme běhat a jíst ústy."
Malý skeptik: "To je úplný nesmysl. Běhat, to přece nejde. A jíst ústy, to je úplně směšná představa. Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A mimo to je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je krátká už teď."
Malý věřící: "Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí."
Malý skeptik: "Vždyť se ještě nikdy nikdo zpoza porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu."
Malý věřící: "Připouštím, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat .... ale v každém případě pak uvidíme maminku a ona se o nás postará."
Malý skeptik: "Máma?!? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?"
Malý věřící: " Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní, prostřednictvím ní. Bez ní vůbec nemůžeme existovat."
Embryo zvané Malý skeptik pravilo: "To je pěkná hloupost! Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat."
Embryo zvané Malý věřící však namítalo: "Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Pevně věřím tomu, že náš skutečný život začne až potom!"

(Ing. Miluše Rejlková, 16.5. 2005)